S TEORETIKEM KRESLENÉHO HUMORU I. HANOUSKEM
O KRESLENÉM HUMORU (psáno před čtvrt stoletím + 1 rokem)
Jako tzv. „Rozhovor 24. strany“ otiskl bratislavský týdeník “VÝBER zo svetovej a československej tlače” dne 1. 10. 1987 v čísle 40 (ročník XX., cena 1,50 Kč) tento článek
*****
Jak uvedl v úvodu rozhovoru pro měsíčník MAGAZÍN CO VÁS ZAJÍMÁ Václav Teichmann: „Ivan H a n o u s e k je jeden z mála našich teoretiků kresleného humoru (…) V šedesátých letech byl u zrodu nových směrů v našem kresleném humoru, formuloval názory a ovlivňoval naše přední kreslíře, kteří v té době začínali“.
Tento letos čtyřicetipětiletý muž (foto: I. Hanousek dnes) působil třináct let jako redaktor sportovního týdeníku STADIÓN. I když novinářskou dráhu začínal na stránkách věnovaných kultuře. Ve STADIÓNU, kde se přes deset let stará o humor, jak sám říká „mají o funkci a možnostech kresleného humoru přesnější představu než jinde“. V roce 1983 se tam přičinil o první a zatím jedinou soutěž v ČSSR o nejlepší kreslený vtip se sportovním námětem. Kreslený humor provází Ivana H a n o u s k a životem od dob studií na Karlově universitě, kde obhájil diplomovou práci na téma „Kreslený humor v českém tisku“. Loni se osamostatnil, píše knihy, recenze a teoretické studie, přispívá do řady časopisů.
*****
MAGAZÍN CO VÁS ZAJÍMÁ: Proč je teorie kresleného humoru spíš vaším koníčkem než profesí?
Ivan HANOUSEK: To úzce souvisí s okrajovým postavením kresleného humoru jak mezi výtvarnými, tak mezi novinovými žánry. Právě v oné dávné diplomové práci jsem se pokusil, nejspíš jako první u nás, stanovit teoretické základy kresleného humoru jako svébytného žánru, jakési „výtvarné publicistiky“. Od té doby kupodivu zůstaly stále platné především ty konkrétní věci, které jsem tehdy vyjevoval. Velmi zjednodušeně řečeno: že karikatura je v novinách jen popelkou, že by měl přijít princ, který by ji vyvedl tam, kam patří.
MCVZ: Takže se za ty dvě desítky let nic nezměnilo.
HANOUSEK: V kresleném humoru se toho událo poměrně dost – a k lepšímu. Začaly se pořádat výstavy karikaturistů s ohromujícími návštěvami. Těm nejlepším začaly vycházet knihy vtipů v mamutích nákladech. Humorističtí kreslířu se dostali k ilustrování knih a k reklamě, ke kreslenému filmu a večerníčkům. I tituly zasloužilých umělců se objevily. Jenže to není to pravé ořechové, oč mi v diplomové práci šlo. O to, co je kreslenému humoru nejvlastnější – o denní kontakt se čtenářem či divákem. Tedy o jeho postavení v našich sdělovacích prostředcích. Je obecně známo, že kreslený humor má řadu předností před tištěným slovem – je přitažlivější, údernější, je tedy sdělnější a účinnější. A je mnohem použitelnější, než by se zdálo. Abych to dokázal, vytvořil jsem kdysi jakousi maketu novin, kde by „mluvily“ jen kreslené vtipy a karikatury. Šlo to. Od první stránky až po poslední. Byl to jen takový extrémní příklad toho, že se dá vše nejen říci, ale i nakreslit – a ještě s pointou. V praxi by ovšem úplně stačilo, kdyby kresby byly v novinách alespoň tam, kde by přesně „seděly“. Kdyby měly odpovídající obsah i kvalitu. Kdyby byly původní. A kdyby byly opatřeny správnými jmény autorů. Jenže v tomto směru redakce s malými výjimkami stále ještě neuměly s kresleným humorem a karikaturou pracovat.
MCVZ: V čem vidíte hlavní příčinu?
HANOUSEK: Je to citlivá oblast, ale říci to musím. Humoru u nás tzv. „rozumí“ každý, jenže v redakcích chybějí odborníci, kteří by rozuměli přímo tomuto svébytnému žánru. Vtipy obyčejně vybírají grafici, redaktoři sobotních příloh, sekretáři… Kupříkladu výtvarník posuzuje především kreslířskou úroveň – ale kde je zaručeno, že má smysl pro humor? Příslušní redaktoři jsou určitě vtipní chlapíci, umějí podat anekdotu, ale jak mohou poznat, který vtip je původní a který obkreslený ze zahraničního časopisu, když se tímhle žánrem zabývají jen okrajově a nikdo je v něm nevzdělal? Opatrnější redakce proto raději sbírají prověřené drobty spadlé ze stolu DIKOBRAZU, jinde zase pro jistotu sahají jen po osvědčených jménech, a kdyby k nim přišel s ranými kresbami budoucí Jean E f f e l, nemá šanci. Nerad bych někoho opomněl, ale v Praze s výjimkou MLADÉHO SVĚTA, kde již tradičně působí v této roli špičkový karikaturista (nyní již dlouho ak. mal. Stanislav H o l ý), a SVOBODNÉHO SLOVA, kde vybírá erudovaně vtipy Ondřej S u c h ý, je to jinde věc náhody či intuice. To není chyba konkrétních lidí ani redakcí, ale důsledek totální absence jakéhokoli vzdělání v této oblasti. A tato absence je důsledkem nedocenění a nepochopení možností celého žánru. Konkrétně třeba na fakultě žurnalistiky by měl být alespoň seminář věnovaný této oblasti, tak jako na UMPRUM by se měla vyučovat karikatura…
MCVZ: Co vlastně dělá redaktor, který má na starosti kreslený humor?
HANOUSEK: Nemá na starosti jen karikaturu, ale i karikaturisty. Musí s nimi určitým způsobem spolupracovat. Musí umět dokázat odlišit ty, kteří kreslí „sebe“ nebo „ze sebe“, od těch, kteří pouze vymýšlejí fóry. Osobně si nejvíc považuji funkce „scouta“, jak tomu říkají kanadští hokejisté, tedy vyhledávače talentů. Snad se na mě nebude Mirek B a r t á k zlobit, ale právě on byl první případ, kdy jsem se strefil. Viděl jsem jeho třetí, čtvrtou kresbu v tisku a už jsem byl u něho v bytě. Prvé dva tři roky, co se vrátil z moře na pevninu, jsme ho v tehdejší redakci PIONÝRSKÉ STEZKY maximálně kreslířsky zaměstnávali. Velice brzy se „vykreslil“ a dnes patří k světové špičce. Z posledních mých objevů bych snad mohl uvést Rudolfa D u b s k é h o a Břetislava K o v a ř í k a, které jsme ve STADIÓNU od počátku tiskli naplno. A nespletli jsme se.
MCVZ: Smějete se ještě kresleným vtipům?
HANOUSEK: Většinou se jim zasměji uvnitř, navenek to určitě není vidět – tedy těm dobrým. Miluju vtipy od B a r t á k a a dalších dobrých autorů humoru beze slov a cením si jich nejvýš, ale nahlas se zasměju jen R e n č í n o v i a P á l k o v i.
MCVZ: Vím, že jste publikoval na tisíc článků, především profilů zahraničních autorů s ukázkami jejich tvorby. Máte v knihovně snad tisíc knih a katalogů kresleného smíchu. Jistě tedy dokážete říci, jaké je postavení našeho kresleného humoru ve světě?
HANOUSEK: Přes některé pesimistické názory je náš humor na světové úrovni a nesvědčí o tom jen četné ceny ze zahraničních soutěží a festivalů. Je faktem, že B a r t á k, R e n č í n, Z á b r a n s k ý, J i r á n e k, S l í v a, M a t u š k a a další jsou součástí evropského kulturního povědomí v tomto žánru. P á l k a s V y č í t a l e m jsou určitě světoví i ve své nepřeložitelné „českosti“. A to nemluvím o N e p r a k t o v i ani o dalších, jako je třeba B o r n, který už od klasického kresleného humoru odešel. Abychom si rozuměli: mluvím o běžné novinové, především černobílé kresbě. Tam, kam spěje svět, pokud jde o výtvarné techniky, formáty a barevnost, tam zatím nemůžeme z prozaických důvodů: nemáme tak vybavené tiskárny. Říká se často, že mladí toho zatím moc neukazují, a je to pravda. Ale nemůžeme očekávat, že se bude hned tak opakovat taková exploze talentů, která nastala při nástupu mých vrstevníků.
MCVZ: Co byste našemu kreslenému humoru přál?
HANOUSEK: Kromě toho, co už zde bylo řečeno, snad jen to, aby se znovu odehrálo totéž co 6. 6. 1938. Tehdy se současně, i když hezký kus od sebe, narodili Miroslav B a r t á k a Vladimír J i r á n e k. A pár takových dnů by náš kreslený humor mohl ještě potřebovat, ne?
Magazín CO VÁS ZAJÍMÁ
(7/1987 – kráceno)
*****
Pár vysvětlivek, doplňků od IH:
– byla zcela jiná doba, byť už – chválabohu – panovala aspoň perestrojková „glasnosť“;
– Rozhovor psal V. T. do měsíčníku, jehož vydavatelem bylo vydavatelství ÚV KSČ;
– Tu diplomku jsem obhájil za „1“ – oponentem byl Vladimír Jiránek;
– Ten extrémní časopis beze slov a jen s kresbami se v poněkud jiné (vydavatelem i tiskárnou vnucené) verzi už za tři roky narodil – byl to KUK;
– Je pozoruhodné, že pokud jde o výběr fórů je to dnes ještě horší;
– Bartákovo působení v Pionýrské stezce předcházelo stejné působení v Junákovi, o němž zde tehdy nemohla být řeč;
– Zatímco ze „začátečníků“ Bartáka a Kovaříka se později stali (kupř.) předsedové ČUKu, Rudolf Dubský zemřel na rakovinu.